Zp?vy p?te?n?

Jan Neruda

Zpevy patecni

Moje barva cervena a bila

Ten rudy prapor nas s tim bilym vedle polem —

jak bije, sleha po svem bidle holem!

Hned plapolave v rusnou dal se nese,

hned truchle chouli se a zimnicne se trese,

a barva barvu v dive honbe stiha,

az v ocich, ve lbi, v srdci se nam miha.

Viz – viz! ted ve vysi se vzdmula krev

a po ni varem tryskla bila pena!

ted vitr zadul – nahle novy zjev —

hle navej snehu, krvi pokropena! —

a ted jak bila holubice by se byla vznesla

a mihem do plamenu srazena zas klesla! – —

myslenku vola, myslenku nam drti

hned vedle barvy zivota ta hrozna barva smrti.

Ej vzdyt ten prapor jak ty nase deje!

Kdyz kroniku svou drahou do ruky si berem,

tu jedna stranka, jak kdyz andel sam ji peje

a psana brkem z belostneho jeho kridla,

vsak druha psana jiz zas rudym dabla perem

a namocenym v kourna pekel vridla.

A jake deje, taky ten nas lid!

zlo – dobro, demon – buh jej zilobne probiha,

dnes jak by zarne z ubele byl slit

a zitra telo ssedlou krvi pliha.

Tvar jeho chvili cervena a druhou chvili bleda,

dnes bile krtenatko – kmet zitra ubodany,

dnes jasny ucitel, jejz lidstvo k nebi zveda —

a zitra mucednik zas luze ve psi dany.

Tak kolotame vratkym zivotem se stale,

nam kazdy bily den se do cervanku zmhouri,

a cervanky – ach vime – novou vesti bouri:

bij, prapore, jen bij, tot osud tvuj – bij dale!

Dve cise zvedam kvetne pozavile,

v te jedne vino cervene a v druhe vino bile;

vy barvy dve, dve svetla, pres veky nam svette

a narod bojem, mirem k slavy chramum vedte!

A pakli lidstvo po zemi se hlubnym morem vlni,

Cech bily, rudy koral bud, jenz more vzdorne plni;

a pakli lidstvo vysi se jak alpstvo nad tou zemi,

Cech bud Mont blanc a Mont rosa a zvysen nade vsemi;

a pakli lidstvo podoba se nebes hvezdne tvari,

Cech bud v ni bilou jitrenkou a rudym Marsem zari! —

Let vzhuru, prapore nas rude svezi!

jak Spartan v svem rudem bitev kroji

pod tebou Cechove at s mecem v ruce stoji —

ty ved nas, k predu let a vrahy osln, sezzi!

Let vzhuru, prapore nas mlecne bily,

Premysluv orle plny vzdusne sily —

pod tebou kvet se rozloz krasou tklivy:

jak bily buh to narod spravedlivy!

Dej osud boju nam, co muz a rek jich snese,

pak ale nad hlavou at rano rozbreskne se,

z cervanku slunce vyskoc, lehni ceskym polem —

bud v Cechach bily den a plno ruzi kolem.

Andel strazce

Ne, ne – ja nebyl zadnym bilym kvetem!

Ja nerozkrocil jasny se tim svetem,

ma cesta nesla krajinami miru:

jak diva reka, ktera v skalach bouri,

tak plna padu, plna byla viru,

dno v cernych tmach a povrch v sedem kouri.

Ze prece nejsem skvrniteho cela,

ze zivot nezkovan mec na dvousecny,

ze duse v propast zhouby nevhucela,

jen Tobe jsem, Ty andele muj, vdecny.

Tys nahle stanul mezi mnou a skutkem,

Tve oko jako hrob se hlubne tmelo,

jak lilje klonilo se krasne telo,

a s nevyslovnym del Jsi se zarmutkem:

„Coz svemu k smrti zmucenemu lidu

ni chvilkoveho nechces poprat klidu?

Chces klesajicimu pod brevnem krize

na vyschla bedra pridat hanby tize?

Chces, Tva by na hlavu mu padla vina,

on studem horel za Te, sveho syna?“

A zdrcen klecel jsem a v hlasnem lkani

me srdce sbiralo se ku pokani. —

Ja nedim: „Bohu dik, jsem lepsi jinych!“

Kdoz smi se primit, nez se zivot zhrouti,

nez posledni dobehne z hodin stinnych,

ze cesty kal mu roucho neposmouti?

Vsak tolik vim, Ty Jsi-li pri mem boku,

ze srazem kazdym pevneho jdu kroku.

Tvou ruku libam, k Tobe vzhlizim slze,

zar Tveho zraku ved mne v sveta mlze,

Tve kridlo nadsene mne prenes pres propasti,

andele strazny, svata lasko k vlasti!

Конец бесплатного ознакомительного фрагмента.